Twilight

1. OSLAVA 2/2

Obrátila jsem oči v sloup. „Tak se radši půjdeme podívat, jak ze sebe Kapuleti s Monteky dělají fašírku, jo?“

„Tvoje přání je mi rozkazem.“

Edward se natáhl na gauč, zatímco jsem pouštěla film a přetáčela úvodní titulky. Když jsem se posadila před něj na kraj pohovky, ovinul mi paže kolem pasu a přitiskl si mě na prsa. Nebylo to tak pohodlné, jako kdybych se opřela do polštáře, protože měl hruď tvrdou a studenou – a dokonale stavěnou – jako ledová socha, ale rozhodně mi to takhle bylo milejší. Stáhl starou vlněnou deku přehozenou přes opěradlo pohovky a zabalil mě do ní, abych tak přitisknutá k němu nezmrzla.

„Víš, Romeo mi odjakživa trochu leze na nervy,“ poznamenal, když film začal.

„Co ti vadí na Romeovi?“ zeptala jsem se trochu dotčeně. Romeo byl jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav. Než jsem poznala Edwarda, byla jsem do něj svým způsobem zabouchnutá.

„No, tak zaprvé, je zamilovaný do té Rosaliny – nemáš pocit, že je trochu přelétavý? A pak, pár minut po svatbě, zabije Juliina bratrance. To není zrovna podařené. Dělá jednu chybu za druhou. Dokonale si šlape po štěstí, od začátku do konce.“

Povzdechla jsem si. „Chceš, abych se na to dívala sama?“

„Ne, já se stejně budu většinou dívat na tebe, tak co.“ Prsty mi kreslil obrázky po kůži na paži, až mi z toho naskakovala husí kůže. „Budeš brečet?“

„Asi ano,“ připustila jsem, „pokud budu dávat pozor.“

„Tak to tě nebudu rušit.“ Ale cítila jsem jeho rty ve vlasech, a to mou pozornost velmi rozptylovalo.

Film mě nakonec vtáhl do děje, za což jsem z velké části mohla děkovat tomu, že mi Edward šeptal Romeovy verše do ucha – v porovnání s jeho neodolatelným sametovým hlasem zněl hercův hlas slabě a chraptivě. A k jeho pobavení jsem se opravdu rozplakala, když se Julie probudila a zjistila, že její novomanžel je mrtvý.

„Uznávám, že tady mu trochu závidím,“ prohlásil Edward, když mi osušoval slzy pramenem mých vlasů.

„Je moc hezká.“

Vydal znechucený zvuk. „Nezávidím mu tu holku – jenom to, jak snadno může spáchat sebevraždu,“ objasnil žertovným tónem. „Vy lidé to máte tak jednoduché! Stačí vám vypít lahvičku výtažků z bylin…“

„Cože?“ zalapala jsem po dechu.

„Jednou jsem o tom přemýšlel a z Carlisleovy zkušenosti jsem usoudil, že to nebude tak jednoduché. Nejsem si ani jistý, kolika způsoby se Carlisle zpočátku snažil zabít… když si uvědomil, čím se stal…“ Jeho hlas, který předtím zvážněl, získal zase nádech lehkosti. „A pořád se těší skvělému zdraví.“

Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. „O čem to tu mluvíš?“ zeptala jsem se. „Jak to myslíš, že jsi o tom jednou přemýšlel?“

„Letos na jaře, když tě… málem zabili…“ Odmlčel se, zhluboka se nadechl a dalo mu práci vrátit se k tomu škádlivému tónu. „Samozřejmě jsem se snažil zaměřit se na to, abych tě našel živou, ale zároveň jsem v koutku mysli spřádal plány pro případ, že by to nevyšlo. Jak jsem říkal, já bych to neměl tak snadné jako obyčejný člověk.“

Hlavou mi na vteřinu projela vzpomínka na mou poslední cestu do Phoenixu a udělalo se mi mdlo. Cítila jsem to tak jasně – oslepující slunce, vlny horka vystupující z betonu, a já utíkám s úzkostným spěchem, abych se setkala se sadistickým upírem, který mě chtěl umučit k smrti. James na mě čekal v zrcadlové místnosti a mou matku držel jako rukojmí – nebo tak jsem si to aspoň myslela. Nevěděla jsem, že je to všechno jenom lest. Stejně jako James nevěděl, že mě Edward spěchá zachránit; Edward to stihl včas, ale bylo to za pět minut dvanáct. Prsty jsem si podvědomě objížděla srpkovitou jizvu na paži, která byla vždycky o pár stupňů chladnější než ostatní kůže.

Zavrtěla jsem hlavou – jako kdybych ze sebe dokázala setřást špatné vzpomínky – a snažila jsem se pochopit, jak to Edward myslel. Žaludek se mi nepříjemně sevřel. „Plány pro případ, že by to nevyšlo?“ opakovala jsem.

„No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít.“ Zvedl oči v sloup, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. „Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést – věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy.“

Nechtělo se mi věřit, že to myslí vážně, ale jeho zlaté oči byly zamyšlené, zaostřené na něco v dálce, jak přemítal o způsobech, jak ukončit vlastní život. Popadla mě zuřivost.

„Kdo jsou to Volturiovi?“ zeptala jsem se.

„Volturiovi jsou rodina,“ vysvětlil mi s pohledem stále nepřítomným. „Velmi stará, velmi mocná rodina našeho druhu. V našem světě jsou přímo něco jako královská rodina, řekl bych. Carlisle s nimi nedlouho po své proměně krátce žil v Itálii, ještě předtím, než se usadil v Americe – pamatuješ, jak jsem ti o tom vyprávěl?“

„Samozřejmě, že se pamatuju.“

Nikdy bych nezapomněla na to, jak jsem poprvé přišla k nim domů, do toho velikého bílého domu u řeky, pohřbeného hluboko v lese, ani na pokoj, kde měl Carlisle – Edwardův skutečný otec v tolika ohledech – celou stěnu plnou obrazů, které vyprávěly jeho osobní příběh. Nejživější plátno v nejdivočejších barvách, to největší, které tam viselo, bylo z doby, kdy Carlisle žil v Itálii. Samozřejmě že jsem se pamatovala na čtveřici mužů s jemnými andělskými tvářemi, které malíř namaloval, jak stojí na nejvyšším balkonu a shlížejí dolů na hemžící se barevný dav pod nimi. Ačkoliv byl obraz starý několik století, Carlisle – ten světlovlasý anděl – se od té doby nijak nezměnil. A pamatovala jsem si i ty tři ostatní, Carlisleovy staré známé. Edward o těch třech krásných mužích – dva byli černovlasí, jeden měl vlasy sněhobílé – vůbec nemluvil jako o Volturiových. Říkal jim Aro, Caius a Marcus, noční patroni umění…

„S Volturiovými totiž není radno si zahrávat,“ pokračoval Edward, a vytrhl mě tak z mého snění. „Pokud ovšem nechceš umřít – nebo co se to s námi vlastně děje.“ Jeho hlas byl tak klidný, skoro jako by ho ta představa nudila.

Můj hněv se změnil ve zděšení. Vzala jsem jeho mramorový obličej do dlaní a pevně jsem ho držela.

„Něco takového už tě nesmí nikdy, říkám nikdy, ani napadnout!“ prohlásila jsem. „Bez ohledu na to, co by se kdy mohlo stát se mnou, ty máš zakázáno si nějak ublížit!“

„Nikdy už tě žádnému nebezpečí nevystavím, takže je to záležitost čistě teoretická.“

„Nevystavíš mě nebezpečí! Myslela jsem, že jsme se shodli na tom, že veškerá neštěstí si přivodím vlastní vinou!“ zlobila jsem se čím dál víc. „Jak si vůbec můžeš něco takového myslet?“ I kdybych byla mrtvá, představa, že by Edward přestal existovat, byla neskutečně bolestná.

„Co bys dělala ty, kdyby byla situace opačná?“ zeptal se.

„To je něco jiného.“

Zdálo se, že ten rozdíl nechápe. Uchichtl se.

„Co kdyby se ti něco stalo?“ Zbledla jsem při té představě. „Chtěl bys, abych umřela i já?“

Po dokonalých rysech mu přejel záchvěv bolesti.

„Asi chápu, kam tím míříš… trochu,“ připustil. „Ale co bych si bez tebe počal?“

„Cokoliv, co jsi dělal předtím, než jsem se objevila a zkomplikovala ti celou existenci.“

Povzdechl si. „Od tebe to zní tak jednoduše.“

„Aby ne. Vážně nejsem nijak zajímavá.“

Chtěl se hádat, ale pak toho nechal. „Sporný bod,“ připomněl mi. Najednou se napřímil do méně důvěrné polohy a zvedl mě vedle sebe, takže už jsme se navzájem nedotýkali.

„Charlie?“ uhodla jsem.

Edward se usmál. Po chvíli jsem uslyšela zvuk policejního auta, které vjelo na příjezdovou cestu. Natáhla jsem se a vzala ho pevně za ruku. Tohle táta unese.

Charlie vstoupil dovnitř s krabicí pizzy v rukou.

„Ahoj, děti.“ Usmál se na mě. „Myslel jsem, že když máš narozeniny, dáš si ráda pohov od vaření a umývání nádobí. Máte hlad?“

„Jasně. Díky, tati.“

Charlie Edwardův zjevný nedostatek chuti k jídlu nekomentoval. Už si zvykl, že Edward nikdy nevečeří.

„Vadilo by vám, kdybych si Bellu na večer vypůjčil?“ zeptal se Edward, když jsme s Charliem dojedli.

S nadějí jsem se podívala na Charlieho. Třeba se na narozeniny dívá jako na rodinnou událost, při které má člověk zůstat doma – tohle byly moje první narozeniny od té doby, co se moje mamka Renée znovu vdala a odjela žít na Floridu, takže jsem nevěděla, co mám očekávat.

„To je v pohodě – Mariners hrajou dnes večer se Sox,“ vysvětloval Charlie a moje naděje se rozplynula. „Takže by ze mě stejně byl společník na baterky… Na.“ Vytáhl foťák, který mi dal na návrh Renée (protože budu potřebovat fotky, kterými bych zaplnila svoje album), a hodil mi ho.

Jako kdyby mě neznal – s koordinací jsem měla vždycky problémy. Foťák mi sklouzl ze špičky prstu a padal na podlahu. Edward ho stihl zachytit dřív, než se rozbil na linoleu.

„Pěkný zásah,“ poznamenal Charlie. „Jestli dnes večer Cullenovi pořádají nějakou trachtaci, Bello, měla bys udělat pár fotek. Znáš mámu – bude chtít vidět obrázky dřív, než je stihneš nafotit.“

„Dobrý nápad, Charlie,“ pochválil ho Edward a podal mi foťák.

Namířila jsem ho na Edwarda a pořídila první fotku. „Funguje.“

„To je dobře. Tak si to, děti, hezky užijte.“ Tím nám dal Charlie jasně najevo, že můžeme jít, a už si to mířil do obýváku k televizi.

Edward se vítězoslavně usmál a vzal mě za ruku, aby mě odtáhl z kuchyně.

Když jsme došli k náklaďáčku, otevřel mi znovu dveře spolujezdce, a tentokrát jsem nic nenamítala. Pořád mi dělalo potíže najít ve tmě skrytou odbočku k jejich domu.

Edward jel městem na sever, viditelně popuzen rychlostním omezením, které mu vnucoval můj prehistorický Chevy. Když z něj chtěl vymáčknout víc než padesátku, motor řval ještě hlasitěji než obvykle.

„Uklidni se,“ mírnila jsem ho.

„Víš, co by se ti moc hodilo? Takové hezké malé Audi kupé. Tichoučké, velký výkon…“

„Můj náklaďáček je naprosto v pořádku. A když už mluvíme o drahých zbytečnostech, kdybys věděl, kdo se hodí k tobě, neutrácel bys žádné peníze za moje dárky k narozeninám.“

„Ani halíř,“ řekl způsobně.

„Dobře.“

„Můžeš mi prokázat laskavost?“

„Záleží na tom, o co jde.“

Povzdechl si a jeho líbezný obličej najednou zvážněl. „Bello, poslední skutečné narozeniny, které se u nás slavily, byly Emmettovy v roce 1935. Buď na nás hodná a vyjdi nám dneska večer trochu vstříc. Všichni jsou nadšení a nemůžou se dočkat.“

Vždycky mě to trochu vyplašilo, když vyrukoval s něčím takovým. „Dobře, budu se chovat slušně.“

„Asi bych tě měl upozornit…“

„To bych prosila.“

„Když říkám, že jsou všichni nadšení… mám na mysli opravdu všechny.“

„Každého z nich?“ vypravila jsem ze sebe. „Myslela jsem, že Emmett s Rosalií jsou v Africe.“ Všichni ostatní ve Forks se domnívali, že starší dva ze sourozenců Cullenových letos odjeli studovat na univerzitu v Dartmouthu, ale já jsem byla lépe informovaná.

„Emmett chtěl být u toho.“

„Ale… Rosalie?“

„Já vím, Bello. Neboj se, bude se chovat, jak se patří.“

Neodpověděla jsem. Jako kdybych se mohla nebát. Na rozdíl od Alice mě Edwardova druhá „adoptovaná“ sestra, půvabná zlatovlasá Rosalie, neměla zrovna v lásce. Vlastně to bylo ještě horší. Podle Rosalie jsem byla nevítaným vetřelcem ve skrytém životě její rodiny.

Cítila jsem se kvůli současné situaci příšerně provinile, domnívala jsem se totiž, že právě kvůli mně Emmett s Rosalií otálejí s návratem domů, i když na druhou stranu jsem měla v skrytu duše radost, že se s Rosalií nemusím vídat. Po Emmettovi, Edwardovu veselém statném bratrovi, se mi ale opravdu stýskalo. V mnohém mi totiž připomínal staršího bratra, kterého jsem vždycky chtěla… jenom z něj někdy šel daleko větší strach.

Edward usoudil, že radši změní téma. „Takže, když mi nedovolíš koupit ti Audi, nechtěla bys k narozeninám něco jiného?“

Šeptem jsem vyhrkla: „Ty víš, co chci.“

Jeho mramorové čelo se zvrásnilo hlubokými vráskami, jak se zamračil. Určitě ho teď mrzelo, že se radši nebavíme dál o Rosalii.

Dneska už jsme se na toto téma dohadovali až dost.

„Dnes večer ne, Bello. Prosím tě.“

„No, tak možná od Alice dostanu dárek, jaký bych si přála.“

Edward zavrčel – hlubokým, hrozivým hlasem. „Tohle nebudou tvoje poslední narozeniny, Bello,“ přísahal.

„To není fér!“

Měla jsem dojem, že jsem slyšela, jak zaťal zuby.

Právě jsme přijížděli k domu. Ze všech oken prvních dvou poschodí zářilo jasné světlo. Pod stropem verandy visela dlouhá řada rozsvícených japonských lampionů a odrážela měkké světlo na obrovské cedry, které obklopovaly dům. Velké mísy s květinami – růžovými růžemi – lemovaly široké schodiště vedoucí ke vstupním dveřím.

Zasténala jsem.

Edward se párkrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Je to večírek,“ připomněl mi. „Snaž se nekazit zábavu.“

„Jasně,“ zamumlala jsem.

Obešel auto, aby mi otevřel dveře, a podal mi ruku.

„Mám jednu otázku.“

Obezřetně vyčkával.

„Když dám vyvolat ten film,“ řekla jsem a pohrávala si s foťákem v rukou, „budeš na fotkách vidět?“

Edward se dal do smíchu. Pomohl mi ven z auta, vytáhl mě po schodech a pořád se smál, zatímco mi otvíral domovní dveře.

Všichni čekali ve velkém obývacím pokoji; když jsem prošla dveřmi, pozdravili mě hlasitým sborovým „Hodně štěstí, zdraví, milá Bello!“ a já jsem se přitom červenala a klopila oči. Předpokládám, že to byla Alice, která rozestavěla všude, kam jen to šlo, růžové svíčky a tucty křišťálových mís naplněných stovkami růží. Vedle Edwardova koncertního křídla byl stůl zakrytý bílým ubrusem, na kterém stál růžový narozeninový dort, další růže, komínek skleněných talířů a hromádka dárků zabalených do stříbrného papíru.

Bylo to stokrát horší, než jsem si dokázala představit.

Když Edward viděl moje muka, ochranitelsky mě objal kolem pasu a políbil mě na temeno.

Edwardovi rodiče, Carlisle a Esme – neskutečně mladí a roztomilí jako vždycky –, stáli nejblíž u dveří. Esme mě opatrně objala, svými měkkými vlasy barvy karamelu se mi otřela o tvář, jak mě líbala na čelo, a pak mi Carlisle položil paži kolem ramen.

„Za tohle se omlouvám, Bello,“ zašeptal mi. „Nedovedli jsme Alici udržet na uzdě.“

Za nimi stáli Rosalie a Emmett. Rosalie se neusmívala, ale aspoň po mně pohledem nevrhala blesky. Emmettova tvář byla roztažená do širokého úsměvu. Neviděla jsem je několik měsíců; už jsem zapomněla, jak úchvatně nádherná Rosalie je – dívat se na ni skoro bolelo. A byl Emmett vždycky tak… velký?

„Ty ses vůbec nezměnila,“ prohlásil Emmett s předstíraným zklamáním. „Očekával jsem viditelný rozdíl, ale ty jsi pořád stejná, rudá ve tváři jako vždycky.“

„To ti moc děkuju, Emmette,“ odpověděla jsem a zčervenala jsem ještě víc.

Zasmál se. „Musím na chvilku odejít,“ – odmlčel se a spiklenecky mrkl na Alici – „tak zatím nedělej nic legračního, ať mi to neuteče.“

„Vynasnažím se.“

Alice pustila Jasperovu ruku a přiskočila blíž, všechny zuby jí v úsměvu jiskřily v jasném světle. Vysoký blonďatý Jasper se také usmíval, ale držel si odstup, opíral se o trám u paty schodů. Myslela jsem si, že během těch pár dnů, které jsme museli strávit společně stěsnaní v hotelovém pokoji ve Phoenixu, svou averzi vůči mně překonal. Ale když jsme se vrátili a on byl zbaven dočasné povinnosti mě chránit, začal se ke mně chovat úplně stejně jako předtím – vyhýbal se mi, jak jen to bylo možné. Věděla jsem, že v tom není nic osobního, že je to jenom takové bezpečnostní opatření, a snažila jsem se na to moc nemyslet. Jasperovi dělalo větší potíže než ostatním dodržovat půst od lidské krve; jejímu pachu odolával mnohem hůř než členové jeho rodiny – neměl v tom ještě tak dlouhou praxi jako oni.

„Je čas rozbalit dárky,“ prohlásila Alice. Vzala mě chladnou rukou za loket a táhla mě ke stolu s dortem a blýskavými balíčky.

Nasadila jsem nejlepší mučednický výraz, jaký jsem svedla. „Alice, vím jistě, že jsem ti říkala, že nic nechci!“

„Ale já jsem tě neposlechla,“ přerušila mě sebevědomě. „Otevři to.“ Vzala mi z rukou fotoaparát a místo něj mi strčila velkou stříbrnou krabici.

Krabice byla tak lehká, jako by byla prázdná. Nahoře byl lísteček, na kterém stálo, že je to dárek od Emmetta, Rosalie a Jaspera. Celá nesvá jsem strhla papír a zírala na krabici, která se skrývala pod ním.

Byla to asi nějaká elektronika, v názvu to mělo spoustu číslic. Otevřela jsem krabici s nadějí, že budu moudřejší. Ale krabice opravdu byla prázdná.

„Ehm… děkuju.“

Rosalie se neubránila úsměvu. Jasper se zasmál. „Je to stereo do tvého náklaďáčku,“ vysvětlil. „Emmett ho právě instaluje, abys nám ho nemohla vrátit.“

Alice byla přede mnou vždycky o krok napřed.

„Děkuju, Jaspere, děkuju, Rosalie,“ řekla jsem jim a usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na Edwardovy stížnosti ohledně mého autorádia dnes odpoledne – všechno to bylo samozřejmě předem domluvené. „Děkuju, Emmette!“ zavolala jsem hlasitěji.

Zaslechla jsem jeho ohlušující smích z auta a také jsem se neubránila smíchu.

„Teď otevři dárek ode mě a od Edwarda,“ nabádala mě Alice a hlas jí přeskakoval vzrušením. Držela v ruce malý plochý čtverhranný balíček.

Otočila jsem se, abych po Edwardovi šlehla baziliščím pohledem. „Něco jsi mi slíbil.“

Než jsem mohla odpovědět, vpadl Emmett do dveří. „Právě včas!“ zavýskl. Natlačil se vedle Jaspera, který se také posunul blíž než obvykle, aby dobře viděl.

„Neutratil jsem ani halíř,“ ujistil mě Edward. Smetl mi pramen vlasů z obličeje, až se mi kůže pod jeho dotykem zachvěla.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k Alici. „Tak mi to podej,“ vzdychla jsem.

Emmett se radostně zachechtal.

Vzala jsem balíček a otočila oči po Edwardovi; přitom jsem strčila prst pod okraj papíru a škubla jsem pod páskou.

„Sakra,“ zamručela jsem, když mě papír řízl do prstu; vytáhla jsem prst, abych se podívala, jakou škodu to napáchalo. V drobné rance se perlila jediná kapka krve.

Pak se všechno seběhlo hrozně rychle.

„Ne!“ zařval Edward.

Vrhl se na mě a strhl mě dozadu přes stůl. Ten spadl, stejně jako já, a spolu s ním i dort a dárky, květiny a talíře. Přistála jsem ve změti rozbitého skla.

Jasper narazil do Edwarda; zarachotilo to, jako když padají kameny ze skály.

Ozval se jiný zvuk, hrozivé vrčení, které vycházelo hluboko z Jasperovy hrudi. Jasper se snažil protáhnout se kolem Edwarda; scvakl zuby jen pár centimetrů od Edwardova obličeje.

V příští vteřině Edward popadl Jaspera zezadu a sevřel ho mohutnými ocelovými pažemi, ale Jasper se s ním pral, jeho divoké prázdné oči byly upřené jenom na mě.

Kromě šoku jsem cítila taky bolest. Spadla jsem na podlahu vedle piana, s rukama instinktivně rozhozenýma, abych zmírnila ten náraz, do ostrých skleněných střepů. Až teď jsem ucítila spalující, bodavou bolest, která vystřelovala od zápěstí až do loketní jamky.

Omámená a dezorientovaná jsem vzhlédla od jasně rudé krve, která mi pulzovitě vystřikovala z paže – do horečnatých očí šesti náhle lačných upírů.